Studie integrace cílů klimatické dohody do projektů podporovaných v rámci politiky soudržnosti

Hodnocením výdajů regionů na opatření snižující dopady klimatických změn nebyly nalezeny nedostatečné důkazy toho, že by tyto investice měly výraznější přínos. Studie zabývající se politikou soudržnosti v souvislosti s cíli Pařížské klimatické dohody vypracovaná pod vedením Martina Nesbina ze thinktanku Ústav pro evropskou politiku životního prostředí, představená ve druhé polovině června v Evropském parlamentu, si všímá toho, jak si úřady počínají s regionálními financemi na řešení klimatických změn. Celkově se jedná o mnohamiliardový balík financí, který má pozvednout nejchudší evropské regiony.

Výsledky zatím neukazují jasný přínos kohezní politiky, pokud jde o obecné klimatické cíle.

Klíčová zjištění autorů studie jsou tato:

• Přestože začleňování klimatických cílů v období od roku 2014 je krokem vpřed, od roku 2020 je nutná změna plynoucí z poučení se z nového vývoje a z nových politických souvislostí vyplývajících z přijetí Pařížské klimatické dohody.
• Zejména by měla být jasně vyznačena spojitost mezi programy soudržnosti a přispěním členských států k obecným cílům zmírnění klimatických změn, to znamená větší standardizaci hodnocení a monitorování dopadů.
• Pařížská klimatická dohoda vyžaduje mnohem více se zaměřit na přispění k dlouhodobým cílům dekarbonizace.
• V souladu s iniciativou „Budget focused on results“ by měla EK určit, jaký má být očekávaný přínos budoucích výdajů k celkovým unijním cílům v oblasti změn klimatu.

EU, která sama produkuje kolem 10% skleníkových plynů na světě, se zavázala ke zmírnění dopadu klimatických změn v rámci hlavní části kohezní politiky – mezi lety 2014-2020 tak vydá na boj se změnami klimatu 20% unijního rozpočtu. Podle Evropské komise je to třikrát více ve srovnání s výdaji na klima v rozpočtu EU na období 2007-2013. Podle studie je však zatím brzy na závěry, zda nové výdaje činí regiony odolnějšími vůči klimatickým změnám. Ačkoli národní vlády v posledních letech do opatření na zmírnění změn klimatu více investují, celková analýza je těžká vzhledem k nejednotným a nekonzistentním údajům, protože úřady členských států používají různé způsoby výpočtu emisí skleníkových plynů a jejich snižování a evropští zákonodárci nevyžadují mnoho důkazů toho, že “klimatické” investice napomáhají snižovat nepříznivé dopady klimatických změn. Vše je komplikováno tím, že EU používá ke sledování výdajů mezinárodně uznávané metody, kdy však nerozlišuje mezi cíli jako je zmírnění a adaptace. Zatímco zmírnění se týká příčin klimatických změn a má usilovat o omezení emisí skleníkových plynů, cílem adaptace je snížení hrozeb souvisejících s důsledky klimatických změn. Jedná se přitom o dva velmi rozdílné cíle s různými výstupy a cíli, a pokud nejsme schopni pojmenovat odděleně přínos ke každému z nich, lze jejich přínosy jen těžko posuzovat, jak upozorňuje studie. Pro hodnotitele je obvykle obtížné určit efektivitu regionálních výdajů. Ne všude tam, kde v minulosti regionální finance putovaly na energetické šetrné projekty, byly díky těmto investicím zjištěny nižší emise uhlíku, a tam, kde byly takové emise zjištěny, nebylo vždy jasné, zda mají s těmito výdaji souvislost.  

Evropská politika soudržnosti rozděluje finance prostřednictvím tří fondů – Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF), Fondu soudržnosti a Evropského sociálního fondu (ESF). Nejvíce prostředků takto směřovalo na rozvoj infrastruktury, například na budování silnic a železnic. Avšak se zavedením strategií inteligentní specializace v roce 2014 došlo k posunu v tom smyslu, že regiony mají finanční prostředky co nejlépe využít k získání nějaké formy konkurenční výhody. EK má v současné době přímější kontrolu toho, jak jsou prostředky vynakládány, a podle jejích zástupců by mělo 100 miliard Eur, které jsou k dispozici do roku 2020, být využito zejména na zvýšení konkurenceschopnosti a stimulaci průmyslových inovací. Podle loňské analýzy Evropského účetního dvora jsou v současnosti klimatické projekty konkrétnější a lépe zacílené než dříve, avšak přesto je jejich dopad těžko uchopitelný. EU si od klimatických investic slibuje pokud možno rychlý odchod od uhlí, ropy a plynu, vytvoření více pracovních míst čistší vzduch, nižší účty za energii a celkové zvýšení kvality života ve městech.

Studie také poukazuje na to, že výdaje regionů na boj se změnami klimatu jsou nerovnoměrné: Rakousko, jinak prosperující stát, dostává finance na ekonomicky méně úspěšné regiony a na klimatické projekty vydává přes 60% všech prostředků z EU, zatímco Portugalsko jen 20%. Autoři také zkoumali městský rozměr a územní spolupráci na projektech. Uvedli zkušenosti z programového období 2007 – 2013 a studie obsahuje také odhad vývoje kohezní politiky po roce 2020 a doporučení pro další začleňování klimatických cílů do kohezní politiky v dalších programových obdobích. Autor studie poznamenal, že klimatické změny jsou stále relativně novým problémem a velmi složitou zkouškou pro státy i místní vlády. Hlavní doporučení jsou tato:

• Prostředky z kohezního fondu by měly mít jasnou vazbu na plány členských států v oblasti zmírňování dopadů změn klimatu a plnění klimatických cílů do roku 2030.
• Skutečné snižování emisí by mělo být hlavním prvkem hodnocení plnění operačních programů a v ideálním případě by s ním mělo souviset další případné financování.
• Mělo by se sledovat také plnění závazků Energetické unie.
• Je zapotřebí společná metodika pro hodnocení dopadů klimatických změn.
• Členské státy a úřady by měly být v adaptaci na klimatické změny a odolnosti vůči nim vedeny ke stanovení jasných a měřitelných cílů odpovídajících místním okolnostem.
• Ve strategiích a plánech členských států v oblasti klimatu by měl být důležitým prvkem podíl ESIF.
• Více investic by mělo směřovat do technologií snižování uhlíku, měly by vznikat nové trhy s nízkouhlíkovým zbožím a službami.
• Vzhledem k budoucímu významu uhlíkové sekvestrace a vlivů emisí skleníkových plynů na využití půdy bude zapotřebí přijmout doprovodná opatření v ERDF a Fondu soudržnosti.
• Operační programy by měly být v ideálním případě těsně spojeny s inovační politikou na unijní i národní úrovni. Tím by bylo zajištěno rychlé zavádění nízkouhlíkových technologií.
• Hlavním kritériem úspěšnosti by měl být přínos kohezní politiky k podpoře přispění měst k přechodu ke společnosti odolnější vůči změnám klimatu.
• Měly by vzniknout vlajkové projekty usilující o odolnost vůči změnám klimatu, financované z kohezní politiky, které by fungovaly jak v rámci EU, tak i mimo její hranice.

Studie Cohesion Policy and Paris Agreement Targets obsahuje také tabulky a grafy zobrazující podíl členských států na opatřeních ke změně klimatu, údaje o alokacích, rozpočtech a podobně. Celý text je k dispozici ZDE.