Úvaha o výzkumu a inovacích ve střední a východní Evropě

Výzkum a inovace ve střední a východní Evropě je dlouhodobě trpí odchodem vědeckých pracovníků za lepšími pracovními podmínkami. Namísto podpory politiky, jež by napomohla jejich trvalému návratu, by měla Evropská unie pomáhat vysokým školám vytvářet „sítě mozků“, v nichž by moderní komunikace vědcům z této diaspory umožňovala přispívat k vědě a výzkumu v zemi jejich původu.

Podle M. Ciumasu, autora úvahy o ochodu talentovaných vědců z novějších členských států do vyspělejších zemí, se středo- a východoevropské vysoké školy nacházejí v začarovaném kruhu, kdy ke zlepšení potřebují získat evropské finance z rámcových programů, které udělují granty na základě excelence vědeckých projektů. Ale je obtížné začínat od konce a soutěžit o podporu projektů se západoevropskými konkurenty v situaci, kdy poptávka vysoce převažuje nabídku. Tyto problémy jsou částečně způsobeny a zhoršovány právě odlivem mozků, v jehož rámci špičkoví vědci a inženýři ze střední a východní Evropy odcházejí na přední university v EU a Spojených státech.

O tom, jak je dostat zpět, se vedou dlouhé diskuse. Ale protože podmínky v domovských státech se nezlepšují, bude odliv mozků patrně pokračovat a návrat menší části vědců ho nemůže kompenzovat, jak už uváděla také loňská zpráva OECD o celosvětové migraci a odlivu mozků. Vědci jsou pochopitelně jednou z nejmobilnějších skupin odborníků a toto téma je v mnoha smyslech stejně staré jako věda samotná. Avšak doba internetu a globální komunikace může nabídnout řešení počínaje vzdáleným přístupem k práci na výzkumných projektech a jejich řízení, tedy k „brain networkingu“. Již před deseti lety ukázal průzkum uveřejněný v časopise Science and Public Policy, že například rumunští vědci rozptýlení po světě by byli pro takový brain networking a že jejich hlavní výtky nesměřují k výši platů, ale k pracovním podmínkám a profesionální perspektivě.

Nabízí se řada důkazů toho, že sítě v diaspoře vědců jsou aktérem a nositelem změn v národních systémech vědy, technologií a inovací v chudých i bohatších státech. Vedou také k podnikání na nadnárodní úrovni, což je dopad šíření a přenosu znalostí a mohou pomoci rozvíjejícím se zemím dostat se z pasti středně vysokých příjmů. Autor chce naznačit, že je třeba vyhnout se starým dilematům a zbytečným sporům mezi bohatými a chudými státy ohledně zisku a ztráty lidského kapitálu. Někteří úzce zaměření politici a administrátoři trvají na omezení volného pohybu osob a hájí omezení vědecké svobody a excelence jako kvóty. To ukazuje na malé pochopení toho, co znamená věda a jak funguje, a zkušení vědci proto odcházejí do zahraničí, nemají zájem o práci v domovských státech a odliv mozků neustává.

Pokud se však středoevropské univerzity rozhodnou bránit standardy kvality a převzít iniciativu v brain networkingu vytvořením speciálních týmů a jednotek s odpovědností za stimulaci a usnadňování brain networkingu v každé instituci, pak by se věda a inovace ve střední Evropě posunuly dopředu. Takové iniciativy by měly být vedeny jednotlivými vysokými školami, nikoli resortem školství, který pouze poskytuje prostředky, a musí být organizovány způsobem, který vyhovuje jak univerzitám, tak vědcům v rámci sítí. Univerzitní síť by měla být autonomní a fungovat jako oddělení podobné mezioborovým oddělením, které řada univerzit vytvořila k rozvoji mezioborové spolupráce a které již s brain-networkingovou jednotkou těsně spolupracují a pomáhají ji spojovat s prací univerzit.

Zatímco otevřenost je jedním ze základních požadavků vědy, pak spontánní spolupráce mezi vědci je spíše sporadická a obvykle se omezuje na nepodstatné otázky určované prioritami škol a fakult a nemůže překonat rozdíly v kvalitě a výkonu středo- a východoevropských univerzit. Brain networking je třeba posunout s osobní na institucionální rovinu, kde vědci rozptýlení po světě obdrží oficiální status členů fakult a mohou tak reprezentovat univerzitu bez potřeby zprostředkování ze strany kolegů. Zpočátku mohou mít status odrážející jejich vzdálené působiště jako přidružený či hostující výzkumník či vyučující. Mohou přednášet na dálku přes Skype a podobně, takže není nutná jejich fyzická přítomnost. Videokonference nebo další internetové technologie lze využít k tomu, aby vědci působící v zahraničí mohli spolupracovat jako členové týmu, podobně jako akademičtí pracovníci komunikují s kolegy při práci.

Několik návštěv na univerzitě za rok by mělo dostatečně zajistit, aby byli plnohodnotnými členy vědecké obce a aby mohli za své instituce hovořit stejně jako vědci působící přímo v místě. Výsledkem bude podle autora velký nárůst lidského kapitálu a konkurenceschopnosti žádostí středoevropských vysokých škol o podporu projektů. To může být dobrým začátkem v budování excelence středoevropské vědy a vzdělání a také to může mít pozitivní vedlejší účinek na průmysl a firmy.

Překážky „sítí mozků“

V důsledky mnoha desetiletí izolace a podfinancovávání ve druhé polovině 20. století spolu s rozpadem SSSR jsou středo- a východoevropské univerzity v mezinárodním měřítku nekonkurenceschopné. Částečný úspěch měly nové velké programy jako rumunský CEEX (2005-2008), které ale zastavila vládní politika, která nyní také může stát v cestě budování „sítí mozků“. Rumunské úřady například neuznávají doktoráty udělované předními světovými univerzitami, což je naprosto umělá překážka zapojení rumunských vědců působících v cizině do jejich domácí vědy a vzdělávání. Cizinci se také například v Rumunsku nemohou účastnit hodnocení národně financovaných projektů, což je velký krok zpátky. K tomu lze přidat trvale nízké státní výdaje na výzkum, které je společné celému regionu východní Evropy. Existují i případy suspendování podpory projektů, které již prostředky obdržely, což ukazuje na velmi špatný management národního výzkumu.

Vědci nepotřebují protekcionismus

S ohledem na rozdíly ve výdajích na výzkum navrhl nedávno rumunský europoslanec a zpravodaj pro Horizon Europe Dan Nica zavedení národních kvót pro rozdělování evropských prostředků v příštím rámcovém programu. Cílem bylo vytvořit pro východoevropské vědce dodatečné pobídky a usnadnit jim získání grantu. Takový přístup ale nemůže fungovat, protože jde proti fungování vědy jako takové. Vědci nepotřebují protekcionismus, ale skutečnou podporu zevnitř a poté se věnovat spolupráci s kolegy v Evropě a ve světě. Mohou-li se začleňovat do přední světové vědy prostřednictvím sítí mozků, budou mít východoevropské univerzity mnohem větší šanci zvýšit svou konkurenceschopnost a podílet se na vědeckých a ekonomických úspěších rozvinutých zemí díky šíření inovací, investicí a podnikání, k němuž dochází mezi vědou a byznysem.

Vzhledem k současným politickým a finančním tlakům protekcionisticky uvažujících politiků ve střední a východní Evropě musí univerzity nasadit svou autonomii k rozvoji lepších strategií lidských zdrojů. Potřebují také podporu a zapojení západoevropských univerzit a vyčlenění financí na vytvoření a rozvoj svých oddělení pro mozkové sítě v příštím rámcovém programu.

S tímto étosem otevřenosti a objektivity měla věda ve společnosti vždy zásadní roli. V současné době to pro střední Evropu platí více než kdy jindy, kdy mají univerzity klíčovou roli a lze jen doufat, že se této výzvy chopí.

Ioan M. Ciumasu je hostujícím přednášejícím na téma přechodu k trvalé udržitelnosti a lidským a technologickým systémům na univerzitě Versailles Saint-Quentin a podnikatelem pracujícím na projektu využití znalostních map k řešení vědeckých a společenských problémů, spojování přírodních a společenských věd a propojování vědy, obchodu a společnosti.

Zdroj: Science Business